Švestky sbíráme v době, kdy mají hlubokou barvu pozdního večera. Kdy jsou těžké, měkké a když je vezmeš do ruky, cítíš, že jsou plné příběhů. Švestka má zvláštní kouzlo — umí vonět po létě, chutnat po podzimu a připomínat zimu, kdy se povidla budou mazat na čerstvě upečené koláče. Je v ní celý rok. Celý cyklus života.

A pak přichází to nejdůležitější: Oheň.

Švestková povidla nejsou jen o vaření — jsou o času, o žáru, o trpělivosti. Kotel se postaví, oheň se rozdělá - a pak to začne.
Pomalé, dlouhé, meditační míchání.

Babičky říkaly, že švestková povidla poznáš podle toho, kolik z nich dostal oheň. Protože oheň dává chuť. Oheň dává sílu. Oheň dělá z obyčejné švestky něco, co vydrží celé roky.

A tak mícháme. Hodinu. Dvě. Čtyři.

A kotel zpívá. Ne hlasitě — jen tak jemně, pravidelně, jako tlukot starého srdce. Vůně se nese ven z kuchyně, přes dvůr, až do sadu. Je to vůně, kterou poznáš okamžitě. Sladká, hluboká, karamelová, s podtónem dřeva a kouře. Vůně, která umí obejmout.

Když se švestky promění v hustou, téměř sametovou hmotu, když se povidla začnou vlnit jako lesklý fialový hedvábný šál, poznáme, že je hotovo. Ten okamžik se nedá popsat přesně — cítíš ho v ruce, která míchá, v nose, který pozná správnou vůni, i v srdci, které ví, že tohle je práce, která se nedělá na minuty, ale na pocit.

Povidla pak plníme do sklenic, které se ještě dlouho drží teplé. Každá sklenice je jako malý poklad — zavřená vzpomínka na léto, na plné sady, na praskání ohně a na pomalé chvíle, kdy se svět ztišil.

A pak stačí otevřít víčko… Vůně švestek tě přenese zpátky k ohni.
Ke kuchyni, kde je teplo. K babičce, která říká: Na tyhle povidla nesmíš spěchat, jinak se ti neotevřou.

Švestková povidla jsou hutná, bohatá, poctivá. Nejsou jemným pohlazením jako hrušky — jsou teplým šátkem kolem ramen, jsou sladkou podporou v zimním večeru, jsou milým letním obejmutím. 

Hodí se na koláče, buchty, perníky, lívance, do knedlíků, do omáček. Ale nejkrásnější jsou jen tak. Na lžičce. Pomalu. Ať se jejich kouzlo rozvine.

Švestková povidla z Provodova jsou víc než pochoutka. Jsou tradice. Jsou dědictví. Jsou příběh, který začíná v sadu - a končí na jazyku, kde zůstává ještě dlouho po poslední lžičce.